Úvodem se přiznám, že ve fantasy universech mám nejraději trpaslíky. Ať už originální tolkienovské, z něj vycházející řemeslné bojovníky z Faerûnu a především pak ty ze starého světa Warhammeru. Jméno nového alba Italů WIND ROSE je pak jednoznačnou poctou právě starému světu Warhammeru. Temný fantasy svět zmítaný nekonečnou válkou, který vznikl jako pozadí pro figurkové bitvy, časem nabobtnal na obrovské universum (byť ve srovnání se svým sci-fi bratříčkem Warhammer 40 000 byl stále titěrný). Píšu v minulém čase, protože před lety byl oficiálně zničen silami Chaosu, ale to je jiný příběh. Hudby, držme se hudby. Když vyjde powermetalové album, které na obalu zdobí trpaslík, zbystřím. Když je navíc album pojmenované „Trollslayer“, pocítím chvění a očekávání něčeho velkého, asi jako když Louis drží v rukou desku s pirátskou lodí na obalu.

WIND ROSE se již v počátcích své kariéry upsali oslavování lidu žijícího pod horami. Jeden by očekával, že zádumčivý, mlčenlivý a nezdolní trpaslíci si zaslouží opěvování za doprovodu severských kytar a bubnů, ale tihle Italové to dělají se svojí vrozenou národní teatrálností. Mísí power metal s folkem, vychází z odkazu slepých strážců a znatelný je vliv folkmetalových kapel, jako jsou finští ENSIFERUM. Samotné počátky však nebyly cíleny na přímočaré skladby a mohutné trpasličí sbory. Kapela vznikla už s přelomem tisíciletí pod jménem POWER ROSE s cílem hrát progresivní power metal. O deset let později se přejmenovali. Ještě na prvním albu „Shadows over Lothadruin“ můžeme slyšet ozvuky inspirace americkými SYMPHONY X. Je to takto po letech i zajímavé srovnání jak z rozsáhlých a složitějších kompozic postupně přešli v dnešní jednodušší styl. (Ono se to dá do určité míry říct i o Romeově partě.) V podobně progresivním duchu se nesl i následovník o tři roky později. Obě alba se dočkala před dvěma lety remasteringu a v rámci diskografie WIND ROSE jsou možná tím nejzajímavějším materiálem. Pak se něco změnilo a s albem „Stonehymn“ se už zcela zařadily mezi power-folk metalové kapely. „Wintersaga“ je asi nejlepším z jejich nového období a je i albem, kde takříkajíc chytili tu správnou slinu pro chytlavé popěvky. V předchozí „Warfront“ byl citelný ústup z domény lidových odrhovaček a více připomínal „konvenční“ power metal stylu BLIND GUARDIAN nebo POWERWOLF.

Novinka každopádně disponuje energií, která sálá po celou stopáž a ani na moment nepoleví. Je zábavná od začátku až do konce. „Dance of the Axes“ otevírá album ve víru tance seker s rychlostí, s jakou trolobijci stínají hlavy zelených kůží. Následuje oslava oblíbené trpasličí kratochvíle, tj. pití piva a halekání na širé okolí (v podstatě něco jako redakční srazy MP). V kontextu alba je to spíš slabší kousek, příliš podřízen textu. Následují dva singly „Rock and Stone“ a „To Be a Dwarf“. Jsou zábavné, chytlavé, mají i povedená videa, ale celkem rychle se oposlouchají. Mnohem lepší je následná „Home of the Twilight“, která navazuje na rychlost a energii úvodní skladby. S posledními tóny se dostáváme ke zlatému hřebu tohoto alba, „Trollslayer“.

The honor is near
As long as I get close to the fall
A promise is gone and a pact of blood
For the way of the slayer is done

Ve starém světě Warhammeru, když trpaslík provedl nějaký čin, kterým zostudil svou čest nebo čest svého klanu, tak jediná možnost nápravy byla skrze smrt v boji s nepřáteli. Předtím však bylo potřeba podstoupit rituál v Grimnirově svatyni v Karak Kadrinu, stát se trolobijcem (v originále Slayer), na hlavě si nechat jen na oranžovo nabarvený rudý hřeben vlasů a vyrazit vstříc hrdinné smrti. Trolobijce proslavil spisovatel William King v sérii knih, kdy první díl se jmenoval právě „Trollslayer“. Prvních pět dílů jsou nejlepší knihy ze starého světa, které již dávno patří do zlatého fondu brakové literatury. A skladba samotná? Dobrá, velmi dobrá, povedená pocta těmto kultovním postavám. Jedna z těch lepších na albu, ENSIFERUM by to nezahráli lépe. Závěrečná „No More Sorrow“ přichází s trochu složitější strukturou a po tom skotačení je zajímavým zakončením. Škoda, že se kapela odtrhla od svých kořenů, protože instrumentální potenciál tam stále je. Aktuální album je podařené, energické a bez hluchých míst. Od začátku do konce je to jízda v rytmu trpasličích kladiv. Jestli je lepší nebo horší než jeho předchůdci, těžko říct, s minulým tak nastejno.